Certifikace elektronických zařízení (1. část) – Legislativní požadavky

Věděli jste, že až 80% elektronických výrobků na trhu EU není ve shodě s legislativou a normami EU? A dokonce až 30% je nebezpečných! Jelikož nám (ale určitě i Vám) záleží na tom, aby se z našich součástek vyráběly bezpečné a kvalitativně nadstandardní elektrotechnické výrobky, připravili jsme pro Vás sérii článků o dané problematice.

Proč se má firma zabývat certifikaci

Je třeba začít v samotných základech. Podnikatelská etika a samozřejmě i směrnice EU o obecné bezpečnosti výrobků říká, že na trh nebo do provozu lze uvést pouze bezpečné výrobky a služby. Musí být přece v zájmu firmy, aby její výrobky nijak neohrožovaly zákazníky na životě, zdraví, či majetku resp. neohrožovaly životní prostředí jako celek. Proto existuje legislativní rámec, který definuje technické požadavky na příslušné produkty, které by mohly svou povahou ohrozit zdraví, bezpečnost nebo majetek osob nebo životní prostředí. A co je na tom to nejpodstatnější, na trh EU nesmí být uveden výrobek, který neprošel procesem posouzení shody s legislativně definovanými technickými požadavky na výrobek. Souhrn: označit výrobek značkou CE a vystavit EU prohlášení o shodě je základní povinností výrobce před uvedením výrobku na trh v EU.

Technické požadavky na výrobky

Výrobků na trhu je nespočet. Proto jakési zevšeobecňování není na místě. Právních předpisů s technickými požadavky je omezený počet, je třeba si uvědomit jaké vlastnosti má daný výrobek a kde se bude používat. V zásadě bychom mohli hovořit o 5 - 6 směrnicích EU:

1. 2006/42/EC (stroje - machinery)
2. 2014/30/EU (elektromagnetická kompatibilita - EMC)
3. 2014/35/EU (elektrická zařízení v určitém rozsahu napětí - LVD)
4. 2014/53/EU (Radio Equipment Directive – RED)
5. 2014/34/EU (zařízení do výbušného prostředí - ATEX)
6. 2009/48/ES (o bezpečnosti hraček TOY)

O čem hovoří tyto směrnic

Je nutné je nastudovat, bohužel jinak to nejde, neboť neznalost zákona neomlouvá… V zásadě definují základní pojmy, subjekty, technické požadavky, postup posuzování shody apod. Zatímco směrnice stanoví definice, postupy a organizační požadavky, převážná většina technických požadavků na výrobky je dána technickými normami. České technické normy, které jsou ve shodě s evropskými normami, nazýváme harmonizované normy. Zde je třeba si uvědomit, že normy jsou jen určitý návod, jak vyrobit bezpečný výrobek a tudíž dodržování norem je dobrovolné. Pokud výrobce nechce respektovat normu, jeho úkolem je pak ale dokázat, že jeho výrobek je minimálně stejně bezpečný, jako kdyby byl vyroben podle norem. Takže v konečném důsledku nejjednodušší způsob jak dosáhnout bezpečnost výrobku je vyrobit jej dle norem.

Normy je v podstatě možné rozdělit do 3 skupin:

1. mezinárodní – ISO, IEC, EHK…
2. normy EÚ – EN STN…(CEN, CENELEC, ETSI…)
3. národní – u nás ČSN (každá země má vlastní normalizační systém, v EU je v zásadě většina norem harmonizovaných, pokud jsou ale národní odchylky, je třeba je splňovat při vstupu na daný národní trh).

Kdo odpovídá za dodržení předmětné legislativy

Nemůžeme jednoznačně říci, že výrobce. Jde o bezpečnost spotřebitelů, takže pokud zobecníme, zodpovídají se všichni, kteří mohou ovlivnit vlastnosti výrobku. Nedávno se se změnami ve směrnicích rozvázaly ruce tržnímu dohledu. Směrnice hovoří o tzv. hospodářském subjektu a tím je výrobce, zplnomocněná osoba, dovozce a distributor. V kapitole 2 má pak každý z těchto subjektů přesně specifikovány povinnosti.
Dnes si mnoho dovozců či distributorů nechává vyrábět zboží např. v Číně, poté označí tento výrobek svojí značkou. Pozor, pokud tak učiní, považují se za výrobce takového výrobku a spadají na něj povinnosti výrobce.

V dalším článku o certifikaci elektronických zařízení Vám řekneme, jaký je proces posuzování shody a certifikace.